V duchu Lemurie 2024 - den 5

Lemurie, sopka a výprava do modré jeskyně Blue Grotto

V naší vsi právě probíhají bujaré oslavy sv. Jana. K těmto oslavám patří i mohutné ohňostroje, na které si Malťané potrpí. Pro mě to ale pocitově jsou spíš bomby. Před několika týdny jsem se přihlásila na online léčení v souvislosti s Lemurií, chystám si jít pustit meditaci od Bei a Aniko, maďarských úžasných žen - autorek knih o hvězdných rodech a rodinách duší. A jak tak poslouchám, vnímám na svém těle otřesy ohňostrojových bomb. Celkově mě hlučné zvuky a rány nenechávají v klidu, vzbuzují pocity strachu, ohrožení a bolesti… Vůbec mi to není příjemné. Ale co dělat, léčení probíhá právě v termínu našich místních oslav, ohňostroje nevypnu. Nejdříve se zlobím, že na to nemám klid. Ty ohromné rány nejdou přeslechnout. Otřesy z ran cítím až na těle za doprovodu třesoucího se domu, a opravdu mi to není příjemné. Začíná meditace, odehrávající se v Lemurii, kdy sopka byla naší milovanou bytostí. Kde jsme se těšili z každé její aktivity, díky které k nám přicházela poselství uložená v krystalech.

Odkrývají se mi první, vnitřní obrazy a začínám chápat, proč tak odmala v mé rodné vsi i zde na Maltě tolik miluji sbírat kamínky i místní krystaly.

Pak ale přichází chvíle, kterou jsem vůbec nečekala.Dostavují se pocity veliké bolesti, kdy cítím, že jsem tragicky přišla o své blízké. Vím o sobě, že často mívám strach o svou rodinu. Můj partner se navíc věnuje mnoha rizikovým sportům, včetně potápění...

Bolest se drala na povrch... Měla jsem Lemurii spojenou jen s pozitivními zážitky a tohle mě velmi překvapilo. Po skončení semináře jsem si znovu v knize pročítala úseky o ostrově krystalů, kde jsem objevila část, kterou jsem asi nějak do té doby neviděla, přehlížela. Píše se tu, že při jedné nečekané erupci došlo ke zřícení části ostrova i s jeho obyvateli. Ufff. Nechávám doznívat své pocity a více téma už dál neřeším.

Ale :-)

Příběh se ke mě vrací o pár týdnu později, a to tentokrát v prožitku. Vyrazily jsme s mou milovanou, blízkou duší, Marťou na vedlejší ostrov, Maltu, kam nás k návštěvě zavolala modré jeskyně a na kterou jsem se už mnoho let těšila. Doposud však nenastal ten správný okamžik, impulz ji navštívit.

Je 7.7.2024, přes Slunce světelným mostem přichází silná energie Siria. A já už od rána mám zvláštní pocit v žaludku…

Opouštíme ostrov Gozo, můj druhý domov. Po malé chvíli, pozvolným tempem, pomaličku vplouváme do velkého přístavu na Maltě. Ty hradby tu, ta atmosféra, jakoby se něco otevíralo, jako bychom vpluly do jiné reality. Cítíme to obě. "Taky vnímáš, jako by nás tu měl někdo vítat?" ptá se mě Marťa. "Ano" odpovídám udiveně, že cítíme to samé.

Pozorujeme realitu dál…Vystupujeme z lodi a obě se automaticky rozhlížíme. Jako bychom někoho hledaly... No, přesouváme se výtahem do zahrady s úchvatným výhledem na celý přístav i na můj milovaný kostelík na protějším břehu. Užíváme si to ranní ticho, kdy celé, jinak rušné hlavní město ještě spí. Stále ale cítím tu nevolnost v břiše, žaludku. Proč? Ptám se sama sebe, nemám důvod být rozladěná, nic špatného jsem nejedla…

Sedáme na autobus, prožíjdíme překrásnými starými vesničkami a blížíme k místu. Najednou ale z okénka autobusu spatříme, že nad jeskyní prolétává vrtulník. Toto místo, kam jsem se toužila tolik let podívat, nás vítá zvláštní energií. Záchranáři, vrtulník, policie. Ani se mi nechce vystupovat z autobusu a říkám si, že je to asi špatný sen, špatné načasování. Připadám si jak v akčním filmu. "To snad né, to tu nechci vidět, chci tu tu krásu, ten hezký výlet lodičkou do jeskyní a né být u situace, kde se něco stalo" pozoruji své myšlenky a chce se mi brečet. Přemýšlím, zda nepojedeme autobusem dál, ale nakonec se odhodláme vystoupit. Kolem nás projíždí další záchranka a mě tuhnou nohy. Přesto cítím, že se musím jít podívat, co se tu stalo. Jako by mě něco táhlo… scházíme dolů k moři a já odhaduji, o co tu asi jde…stojíme nedaleko břehu a dívám se do moře. Prý se někdo ztratil na moři a hledá se…asi potapěč. "Ach, Bože, to né, tohle odněkud znám…" dívám se do neklidného moře, a začínám plakat. Zároveň pozoruji, jak se z jeskyní vracení loďky s lidmi v záchraných vestách. Připomíná mi to evakuaci, pocit, když se něco hrozného stane. Ale výrazy lidí jsou klidné, je to jen v mé vnitřní realitě. Dívám se dál, nechávám projít pocity a pak ke mě znovu přichází tolik známé a zažité, že jsem přišla o své blízké a nejbližší. Cítím se tolik osamělá, zoufalá a i naštvaná. Na matku Zemi, že my je vzala, že to za mé nepřítomnosti dopustila. Achch, tak těžké je to pro mě znovu to bytostně cítit, prožívat. Slzy tečou proudem a Marťa tu v tichosti stojí se mnou a poskytuje mi bezpečný prostor. Tento časoprostorový problesk není u mě poprvé, a tak mě uklidňuje to, že vím, že to mnou projde a brzy se dostaví vnitřní klid. Tato chvíle po pár minutách přichází, dýchám a jsem plně přítomná. Dáváme si dostatek času s rozhodováním, zda se dnes do jeskyně za všech těch podmínek vydat, nebo ne.

Vše odevzdáváme do důvěry a rozhodujeme se vyplout!

Čekáme, jaký kapitán na nás vyjde. Přijíždí kouzelný dědeček a podává nám svou ruku. Setkáme se očima a vše, jako když ztichne. "Tak to už je opravdu zázrak," říkám si pro sebe. Dýchá na nás jeho klid, moudrost, jeho vyzařování. Sedneme si, pomalu vyplouváme na širé moře, podává nám vesty. A najednou si před sebou všimneme "živého" obrázku Panny Marie a Ježíše Krista. "Je to opravdu možné? Ano, je!" Máme ty nejlepší průvodce jak ve hmotě tak v duchovním prostoru. Nestačíme se už ničemu divit. Ani tomu, že loďka má překrásnou, modravou barvu, barvu Panny Marie, naši milované sestry z lemurských časů. Vyplouváme na otevřené moře, loďka se houpe sem a tam, a já si celou cestu do jeskyní zpívám. Uvolňuji, co se dá. Navštěvujeme první jeskyni a já cítím, jak se navracím. Mořské jeskyně jsou mi obzvláště blízké. Pak nás kouzelný dědeček veze do další jeskyně, kde nás nabádá k tomu, abychom ponořily své ruce do vody a byly přítomné hlubokému návratu ve vzpomínkách. Áaach, to je něco, Bože můj!

Teď už vplouváme do modré jeskyně, která je nepopsatelná slovy. Nejblíže jí jsou slova katedrála, portál.

Při zpáteční cestě směrem k přístavišti si na útesech všímám obrazu lebky a cítím velikou odevzdanost, vděčnost i potvrzení, že jsem prošla hlubokou přeměnou.

Děkujeme dědečkovi, moři i jeskyním, průvodcům!

Vystupujeme z loďky a celé se klepeme. Sedáme si na pevnou zem a dáváme si dostatek času na vydechnutí. Pak dostáváme chuť se zde, to už v klidné zátoce s nádhernou energií, vykoupat.

Jsme v ráji! Lehčí a blažené.

Dnes,o rok později, když tento příběh čtu, uvědomuji si, jak zásadně se toho tolik od té doby změnilo. Nejen můj pocit z místních ohňostrojů, že si je letos poprvé užívám spolu s místními, aniž by se mě ty hlasité výbuchy podvědomě/emočně dotýkaly. S klidným bříškem i s klidem v duši. Jupí!

Strach o rodinu se mi občas stále ozývá, to ano, ale uvědomuji si ho a pracuji s tím. Co jsem ale také díky tomu všemu odhalila byl ten svůj skrytý vztek, naštvání na matku Zemi. To už se za tu dobu taky krásně pročistilo a srdcem dnes dokážu cítit, že vše, co se děje, i přes naše chtění a očekávání, je v pořádku. Že smrt k životu patří stejně tak, jako porod.